Bohužel pro mě se pozná na mě a o den později, než by se mně hodilo.
Loni jsem první celoslunečný den strávila za svodidlama závodní trati a výsledkem byly (a dosud jsou) ostré hranice tmavěhnědé a světlehnědé kůže pod koleny.
Letos jsem si šla sednout na dvě hodiny ven s knihou, vyhrnula si podkolenní kraťasy abych srovnala ty loňský pruhy... a vytvořila jsem si nový. Nad kolenama. Každej v jiné výšce.

Příští rok začnu chodit ven rovnou ve spoďárech, jsemť poučena.